V čekárně...

Zkracuju si čekání v čekárně u mé praktické lékařky... Paní mudr. doc. a kdoví co ještě je vychrtlá peroxidní blondýna s téměř průhlednou kůží a zmalovanýma vykulenýma očima... Pokaždé má precizně zamotaný drdol a dlooouhou ofinu ála tři chlupy. Je to nějaká francouzska, takže má i její čeština nosovky a to zní fakt příšerně. Je až moc sebevědomá a taky drzá. Při podávání ruky mám pocit, že v těch prosvítajících vystouplých žilách stisknutím přeruším průtok krve nebo jí tu ruku rozdrtím, přestože ta moje není o moc silnější. Ale když já ráda pevný stisk! Ona mi totiž určitě vytmaví, proč jsem se minule nedostavila aniž bych zavolala s omluvou. Už se to totiž stalo podruhé! A když se to stane i potřetí, tak co? Dostanu černý puntík? A nejvíc jí zajímá, co mi bylo a jak se mohlo stát, že jsem nedorazila a co mi bránilo v tom oznámit to předem.... Že jsem zapomněla, říct nemůžu, to by se asi paní docentka propadla do země a dala by mi ještě poznámku! No a jak tak čekám a čekám tak zjišťuji, že už je půl jedné, přitom jsem byla objednaná na půl šestou..... Ajaj docentko, nějak nestíháš!

Bonjour! :)

Kérka aneb Čím si dělám radost

V tomhle jsem tak trochu sadista... Nevadí mi bolest, když za ní pak stojí spokojenost s mým tělem. Ne, nechystám se na plastiku nosu či prsou, i když něco většího by se mi na hrudník hodilo :D. Jenže "No money, no funny" a tak je na čase si kůži zhyzdit jehlou, což je v porovnání levnější varianta.

 Já patřím do té skupiny lidí, co je PRO tetování. Chlap, co má sem tam nějakou kresbičku má u mě po té vzhledové stránce mnohem větší šance než ten co se tatérských jehel bojí nebo se mu pomalovaná těla zkrátka nelíbí či dokonce hnusí. Né že by musel být potetovaný od hlavy až k patě jako jeden z bývalých kandidátů na prezidenta, ale sem tam něco, víc nebo míň, teda spíš víc než míň :D... To já dokážu ocenit :) A u holek to je dle mého názoru takový menší zkrášlovací bonus. Ale zase, jak pro koho.. Já se naštěstí pohybuju ve společnosti, která s mým prvním tetováním sympatizuje a dokonce mě přesvědčuje, abych se nechala pokreslit znovu :) A tak čekám až skončí ty horké letní dny, abych mohla konečně navštívit tatérský salon. No a schytají to stehna zezadu. Nebudou to dnes populární mašličky ani podvazky, přednost dám nápisu, ale jakému, to neprozradím :) Je to takové místo, na kterém to bude vidět jen když budu já chtít.. Takže plavky a opravdu krátké šortky. "Díky" mému zaměstnání si jiné místo zatím nemůžu dovolit, ale kdo ví, co mě popadne příště :) Ono jaksi nejde přestat, když se s tím začne... A navíc, zatím to skvěle fungovalo na pány, kteří nutně potřebovali vědět, kde až to tetování končí :D

Jak jsem odradila zájemkyni o dům

Už pár měsíců "prodáváme" dům, který patří manželi mojí mámy. Dříve v něm bydleli a po pár letech se odstěhovali doslova o dům dál, do sousedství. Když se na dům přijdou podívat zájemci, zpravidla je provází máma. Jelikož včera měla nějaké zařizování, pověřila tím mě. A tak jsem odpoledne přijela domů z práce, hodila na sebe v tom úporném vedru pohodlné kraťásky a čekala, až mě zájemci telefonicky zkontaktují.

Stalo se tak kolem sedmé večer. Vyběhla jsem ven, abych přivítala mladý pár a už při podávání ruky mi došlo, že jsem něco udělala špatně... Asi jsem se měla obléknout.... více obléknout... Slečna od pohledu nesympatická mě sjela od hlavy až k patě a zřejmě se jí moc nelíbilo, že mi její přítel/manžel vůbec podává ruku a jeho úsměv, který jsem mu vrátila byl už vrchol! Ten chlápek vůbec nebyl můj typ a v životě by mě nenapadlo..... ale aspoň byl sympatický, narozdíl od slečny, která se po celou dobu prohlídky pohybovala v těsné blízkosti své drahé polovičky. Asi se bála, aby jí neutekl nebo že jsem na prodej společně s domem, jako "příjemný" bonus. Ten chlápek byl opravdu sympatický a jednal se mnou úplně normálně... Teda kdybych byla stará obtloustlá servaná ženská, tak by to s tou příjemností zřejmě tolik nepřeháněl... Bylo vidět, že mu moje přítomnost vůbec nevadí. Ale kupuje si společně se svou holkou dům ne? Měli by si být sami sebou navzájem jistí, když dělají tak velký a zásadní krok... Tak proč se na mě celou dobu tak šklebila? Já nepřebírám chlapy, fakt sorry, ale ne.  Každopádně mu to pak musela v autě při odjezdu pěkně vytmavit... Asi jí opravdu nebylo moc do smíchu, chudák... Nejvíc jí rozsekalo to, když jsem se zmínila o tom, že budeme sousedky "A to jako bydlíte hned vedle? Tak to je faaajn...chi.." Zkrátka nejsem dost dobrý "prodejce" nemovitostí, protože kupující spíše odrazuji než přitahuji (teda jak koho :D). Mami, už je to vážně jen na tobě, mě do toho netahej... Pochybuju, že ten dům vezmou zrovna tihle dva :D.

V jednoduchosti je krása

Snad vás nevyděsila atmosféra mého blogu... Je tu trošku pochmurno... Ale pro ty, co zastávají názor, že v jednoduchosti je krása, to může být vyhovující :) Já s tímto rčením sympatizuji a naopak se děsím přeplácaných šíleně barevných vzhledů blogů, ve kterých panuje především chaos. Podle volby barev se dá odhadnout, jakou má člověk náladu a zda je to introvert či extrovert, pesimista či optimista apod.... Vzhled mého blogu ve mě vyvolává pocity vyrovnanosti a pořádkumilovnosti. Mohu také prozradit, že jsem slabší odvar puntičkářky. Tuto vlastnost jsem zdědila po svém tátovi a bohužel není jedinou....

Rodiče se rozvedli, když mi bylo 14 a oba se změnili... Máma začala být konečně šťastná a táta se mohl konečmě legálně věnovat svým milenkám. No jo no, brát se ve dvaceti po půlročním vztahu, to by byla moje smrt. Ale co, je jiná doba a já tomuhle přece vůbec nemůžu rozumět! Ze mě se od té doby stala stále bojující osoba a z mé mladší sestry rebelka. A kdo tu rebelku vždycky zkrotí? Přece její starší sestra :) Všechno jsem si ve svém krátkém životě "vybojovala" sama a sestra si jen jede po vyjetých kolejích. I v jejích devatenácti letech je stále brána jako ta mladší a méně schopná a tak jí se vším všichni pomáhají. Jenže v mém případě to nikdo nedělá a nedělal. Proč? Protože já po rozvodu žila s tátou, který pro mě nehnul ani brvou a naproti tomu já se o něj starala jak o malé děcko, zatímco sestra odešla s mámou k jejímu příteli (nynějšímu manželi). No a maminka všechno zařídí, koupí, vyřeší. A víte co? Jsem ráda za tu lekci :) A ráda budu své setřičce v životě nápomocná, vždyť od toho přece starší sourozenci jsou, nebo ne?

Jo a co se týče těch zděděných vlastností po tátovi - jaké je to být nevěrný jsem si jednou zkusila a bohatě mi to stačilo... Narozdíl od něj jsem samostatná, takže to také zděděno nebylo... Takže teď po tom několikaletém vývoji mám po něm jen příjmení, oči a prsa :D Díky, tati :)

To je tak, když poznáte krásného člověka...

... je krásný od hlavy až k patě, je krásný i tam uvnitř. Není dokonalý, je krásný. Jenže vy pátráte a pátráte až narazíte na černou díru, ve které je úplné prázdno. Není velká, ale ta její nefunkce je celkem podstatná. Stačí se trochu víc ptát a více naslouchat a tu díru objevíte po tom, co ten doposud krásný člověk vysloví věty typu: Ty si zasloužíš někoho lepšího. Nikdy jsem neměl pořádej vztah. Ty víš, jak to mám se vztahama. Ale to neni rande. Už jsi o nás někomu řekla? Nechci ti ublížit... Jenže ten ON vás zvláštním způsobem přitahuje a vy na ta jeho pravidla přistoupíte. Hrajete jeho hru a hledíte na to, jak sám porušuje pravidla, která vašemu vztahu nastavil. Ve zprávách Vás oslovuje zlato drží za ruku a zajímá se o vaše problémy (nebo se jen snaží, aby to tak vypadalo) a občas plácne nebo provede něco, co se neslučuje s těmi jeho důležitými pravidly. No a pak v tom máte bordel....

A já v tom mám bordel! A tak si držím odstup a nechávám mu tu jeho vysněnou volnost a ono to funguje! Zkrátka mi to nevadí, tak jak by mi to za normálních okolností vadit mělo. Asi to bude tím, že na vztah se vším všudy nejsem připravená. Mě spíš děsí to, až na něj připravená začnu být. To teprv bude pohroma... Ale zatím nejsem a užívám si tenhle volný vztah (jak já tohle slovní spojení nenávidím)... Tahle věc tímhle panem nedokonalým se děje teprve měsíc a já se rozhodla nepřemýšlet nad budoucností. Zkrátka co se má stát se stane. Takže žádné květiny ani pozvání na oběd se tedy nekonalo a nejspíš ani konat nebude, ale za tu volnost, kterou když jsem s ním cítím to stojí... Ale až mi tenhle způsob začne nedejbože ubližovat, jsem připravena to ukončit. Jedno vím určitě, on mi neublíží. Jednak toho není schopný a i kdyby náhodou byl, nedovolím mu to. V těhle záležitostech bych měla být silná a to taky budu. Žádné fňukání proč mě nemiluje se nekoná a konat nebude :) Není přece jediný na světě.... i když teď momentálně ano, jelikož chuť na nekonečně mnoho známostí nějak nedorazila...

Když máte problém

Nejen problém jako když neuděláte zkoušky nebo když nabouráte přítelovo auto, ale problém ve své vlastní hlavě. Problém vytvořený z milionu hloupostí, které se vám honí hlavou. Když máte veřejný problém, najde se určitě někdo, kdo vám ho pomůže vyřešit nebo se o to alespoň pokusí. Co se týče toho vnitřního problému, který je jen a jen ve vaší hlavě, ten lidé kolem nevidí... Nikdo neví, že potřebujete pomoct a vy se v tom plácáte sám.

Já občas takové stavy mám. Stavy, při kterých si nejsem jistá, jestli je všechno tak, jak má být. Občas si říkám, jestli bych neměla vyhledat pomoc psychologa, jenže jsem to ještě nikdy neudělala. Proč? Protože se snažím pracovat se svými pocity a vnitřními problémy sama. Zjistila jsem totiž, že to funguje! Cvičím tak svoje nervy a učím se ovládat stres. Někomu pomáhá vypovídat se přátelům a někomu jako mě pomáhá srovnat si to sama v sobě, bez pomoci. Pak se cítím silnější. Ráda si věci řeším sama, ale naopak ráda pomáhám druhým. Rozhodně nejsem samotářka, která se straní společnosti. Mám také jednu skvělou vlastnost, umím se radovat z maličkosti a strašně ráda ostatní lidi přesvědčuji o tom, že by to tak taky měli dělat. Jenže stejně tak se dokážu sesypat z každé ptákoviny, co se mi nepovede. 

Jak řešíte své problémy a pochmurné myšlenky vy? Určitě mi nechtě pod článkem komentář, jelikož Vaše zkušenosti a názory mě minimálně posunou o kousek dál :)

Ráno na autobusové zastávce....

Každé ráno musím snášet tu holku, co mě sjíždí tím svým nechutně namyšleným pohledem, který říká "Tss já jsem ta lepší". Nenávidím jí už od pohledu a přitom jí ani neznám. Neznám jméno ani věk, jen ten její obličej s úzkým nosánkem nahoru plným pih mě každé ráno straší... Ale ne, ovšemže to na sobě nedám znát. Nejsem žádná módní ikona či udavačka aktuálních trendů, ale až ta slečna pochopí, že plátěné tříčtvrťáky s postranními kapsami na jejích hubených průhledných nohách (ale vlastně i samy o sobě) vypadají příšerně a že ten dlouhý slabý černý svetr z ní dělá ještě větší špejličku než je..... Teď jsem možná trochu zlá... Zkrátka až to pochopí, tak ať si ten nosánek pak nahoře klidně přidržuje ještě prsty. Ve skutečnosti mi tolik neleží v žaludku, nicméně způsob, jakým se denně objímá se svým přítelem na zastávce je... Nevim co to je, ale vím, že je to nenormální. Vem to čert, ať si dělají co chtějí... Jen by se na mě ta holka nemusela dívat tím svým pohledem. A to nemluvím o tom, když je potkám na procházce. Objímá ho oběma rukama, hlavu na jeho hrudi, jako by jí měl druhý den odletět do Afghánistánu. To se na mě nikdo nemůže zlobit, ale mě se z toho ježí chlupy po celém těle. To je slečna zralá na pořádný dělo! Jen kdyby tak nekoukala......... Znám od vidění spoustu párů, kdy se při pohledu na ně musím zlehka pousmát, jak pěkně se k sobě na veřejnosti chovají. Je to milé, roztomilé a decentní! Jestli závidím, to ať si každý posoudí sám :)

Teď byla řeč o autobusové zastávce poblíž mého bydliště, nyní se přesuneme na zastávku poblíž mého zaměstnání... Tam zkrátka stojíte jak ve výloze, jelikož každý řidič kolemjednoucího auta se ohlédne a zírá div to nenapálí do toho před ním. Fajn, tak se podívá, kdo to stojí na zastávce.... :D Jenže když k tomu ještě zatroubí, nedejbože něco zahuláká z okýnka, v tu chvíli nevím, jak se mám cítit. Konkrétně včera odpoledne jsem čekala na zastávce jen já a nějaký pán. Řítí se kolem auto a vepředu dva chlápci kolem třicítky. Hezky si zatroubili a ještě k tomu mávli z okýnka rukou, asi aby to bylo efektnější. Jsem si jistá, že na toho chlapa vedle mě to nebylo, jelikož ten mě zvláštním způsobem sjel pohledem jakože Oni na tebe troubili, všimla sis? A co jsem měla dělat? Jediné na co jsem se zmohla byl pohled do nebe a potom hezky dolů Já nic, já muzikant... V těchto chvílích lituji toho, že vedle mě nestojí nějaký můj nápadník, jehož přítomnost by takovým výlevům kolemjedoucích řidičů zabránila. A takových případů, kdy bych si  přítomnost nějakého ochranitele přála je nespočet. Jenže já jsem nezadaná, volná jako pták a užívám si svůj volný vztah, který bohužel stoprocentní chlapskou ochranu neumožňuje.

Jak začít...

... zřejmě představením se! Jsem mladá bohužel pracující slečna, která má v současné době jen svoji příšerně nudnou práci a pár přátel nepřátel... Přestože první věta nepatří k těm optimistickým, optimistkou ve skutečnosti opravdu jsem. Nebo přesněji řečeno: pesimistický optimista. Znáte to... Když se má něco povést, musím předvídat to nejhorší, abych byla ve finále mile překvapena. Čistokrevní optimisté mají dle mého názoru občas problém s oddělením reality od snů. Naproti tomu pesimisté svým neustálým fňukáním deptají lidi kolem sebe. Teď jsem to možná trošku zveličila, ale to jen proto, aby bylo jasné, jak na tyto rozdíly hledím já.

Jednoho krásného dne si moje pesimistické já řeklo Jsi docela v háji a to optimistické já prostě jen našlo pomoc. Konkrétně odreagování se. No a vznikl tenhle blog :) Chvíli jsem měla chuť pro úvodní článek s názvem Příběh obyčejného šílenství, ale pak mi došlo, že to se mnou není tak zlé... Zkrátka mě baví psát. Ne, nestudovala jsem žurnalistiku a ani nepracuji jako novinářka (to bych totiž rozhodně neoznačila své povolání na nudné), jen mě baví psát. A malým bonusem je to, že mi psaní pomáhá.

Že bych o sobě měla říct víc? Vše se dozvíte postupem času v jednotlivých příspěvcích, nicméně pár podstatných osobních informací by se hodilo. Mladá slečna - 21 let. Tedy ještě ne, až za 17 dní. Sakra a já si takhle hloupě přidávám!!! Pomalu, ale jistě mi táhne na 30 a stále jsem nepoznala, co je to ten opravdový život. Co se týče mojí příšerně nudné práce... Hádejte.... Ano, kancelářská krysa v celé své kráse (tu krásu berte s rezervou). Pracuji jako asistentka v jedné nejmenované kanceláři... Setkávám se převážně s advokáty, exekutory, koncipientkami a exekutroskými kandidáty... Že to zní důležitě? To možná ano, ale pravdou je, že já jsem stále jen ta asistentka a ti lidi s nosem nahoru mě občas nehorázně....... štvou bude stačit. Občas se musím poprat se svými myšlenkami na to jak použít pěst a nasadit milý úsměv Ano, pane magistře...

Další významnou součástí mého života je vnímání opačného pohlaví. Z jednoho rozhodu, kterým jsem ukončila dvouletý vztah plný.... prázdný dvouletý vztah..... Tak prázdný, že i těchto pár slov je pro něj škoda... Zas až tak příšerné to nebylo :). No a teď se rýsuje něco o čem vím, že se nikdy

nevyrýsuje... Přesto je to prostě fajn! Žádné závazky, jen něco, s čím neumím pracovat....

.... ale o tom někdy příště :)